Vycházíme z premisy stavební biologie, která architektonické prostředí vnímá jako entitu s neopomenutelným významem pro naše mentální, sociální a fyzické zdraví. Dlouhodobě sleduje jeho vlivy na člověka – v pozitivním i negativním smyslu. Jedním z výstupů
tohoto typu pozorování je tematizace kvality, kterou nazýváme vitalitu podporující architektonické prostředí – ta vychází z přesvědčení, že lze identifikovat a řízeně používat určité principy, které „oživují“ prostředí a přidávají (resp. zachovávají) mu vlastnosti prospěšné pro člověka. Lapidárně řečeno, vitalitu podporující architektonické prostředí má ve shodě s živou i neživou přírodou hodnotitelnou dimenzi, jejíž intenzita kolísá v závislosti na faktorech, které ji zakládají a bezprostředně ovlivňují.
Americký architekt rakouského původu Christopher Alexander ve své knize The Nature of Order : An Essay on the Art of Building and the Nature of the Universe nastiňuje způsob, jak můžeme vnímat vitalitu i v tzv. „neživé přírodě“. Uvádí to na příkladu mořských vln, které jsou dle našeho obecného pohledu „neživé“. Pozorujeme-li z mořského břehu vlny, s jakou pravidelností, rytmikou působí na naše vědomí, a porovnáme-li pak tuto zkušenost s dojmem, který v nás zanechává pohled na vodní hladinu jakéhokoli uměle vybudovaného bazénu, jsme schopni následně analyzovat vliv na naše celkové rozpoložení.
Ptejme se: které vlnění vnímáme jako více živé? Které vlnění v nás vyvolává více harmonie, pocitu vnitřního klidu nebo pocitu senzorického vyživení? Kde máme silnější pocit duševní a fyzické pohody? Kde pociťuji větší propojení se sebou samým? Stejnou komparaci můžeme provést třeba i v případě hodnocení laminátové a dubové podlahy. U které z nich vnímáme více takto pojaté „živosti“? Která z nich je bližší přirozenosti člověka? Americký teoretik architektury Nikos Salingaros navrhuje položit si otázku: Kde se cítím více živý? V duchu takto položené otázky přemýšlejme nad celkovým pojetím práce s prostředím; takto pojatou analýzu můžeme samozřejmě testovat nejen
u materiálu, ale též u interiéru a exteriéru budov nebo rozsáhlejších urbanistických celků, a tak objevovat fenomén architektonického prostředí podporujícího vitalitu.
Zájem o vitalitu v architektonickém prostředí prochází v různých formách a v různé intenzitě evropskou i mimoevropskou architektonickou tradicí. V moderní odborné rozpravě bylo téma architektonického prostředí podporujícího vitalitu řešeno zejména v teoretických textech Christophera Alexandera, Nikose Salingarose, Stephena Kellerta a Christophera Daye. S některými spřízněnými principy se můžeme také setkat v tzv. organické architektuře a stavební biologii.
Christopher Alexander
Architekt Christopher Wolfgang Alexander byl emeritním profesorem na univerzitě v Berkeley v Kalifornii. Ve svém teoretickém díle A Pattern Language : Towns, Buildings, Construction popsal praktický architektonický systém, založený na tzv. jazyku vzorců (pattern language), který kodifikuje praktická řešení architektonického prostoru, dlouhodobě se historicky vyvíjející v závislosti na biologických predispozicích člověka, společenských zvycích a lokálních geografických a klimatických podmínkách. Kniha poskytuje podrobnou metodu pro práci architekta – od urbanistického řešení přes návrhy budov až po interiéry. Rozlišuje 253 položek (patterns), např. č. 21 „limit čtyř pater“, č. 25 „přístup k vodě“, č. 33 „noční život“, č. 41 „pracovní komunita“, č. 57 „osvětlení místnosti ze dvou stran“, č. 63 „tanec v ulicích“, č. 103 „malá parkovací místa“, č. 127 „gradace intimního prostoru“, č. 161 „osluněná místa“, č. 204 „tajná místa“. Vzorce spolu hierarchicky i funkčně konvenují a při tvorbě je možné se jimi inspirovat.
Limit čtyř pater (č. 21).
Malá místa pro parkování (č. 103).
Hlavní Alexanderovo dílo The Nature of Order : An Essay on the Art of Building and the Nature of the Universe se skládá ze čtyř částí – v nich nabízí antropocentrický pohled na architekturu, kde lidské vědomí (ve smyslu mentálním i estetickém) hraje ústřední roli. Alexander představuje alternativu, ve které je „každá část, každá stavba, každá ulice a každá zahrada živá“. Úspěšně se snaží o uchopení elementárních principů tradiční architektury. Nabízí porozumění tomu, co vytváří život, krásu a funkčnost v budovách a městech. Poukázal na tzv. jazyk forem (form language), který obsahuje geometrická pravidla, pomocí nichž se skládají jednotlivé architektonické prvky. Jazyk forem je vizuální, tektonický, tradičně vznikající z dostupných materiálů a lidského užívání. Rozdílný jazyk forem odpovídá rozdílným architektonickým tradicím nebo stylům. Ne všechny formy jsou adaptivní
k pozitivnímu lidskému vnímání. Každý adaptivní tvořivý proces kombinuje jazyk vzorců a vitální jazyk forem, jinak nevyhnutelně vzniká cizorodé prostředí.
V knize definuje 15 principů živého prostoru, jimiž (dle překladu od Horáčka) jsou – odstupňovaná měřítka (levels of scale), silná centra (strong centers), okraje (boundaries), střídavé opakování (alternating repetition), pozitivní prostor (positive space), dobrý tvar (good shape), lokální symetrie (local symmetries), hluboké propojení a dvojznačnost (deep interlock & ambiguity), kontrast (contrast), pozvolné přechody (gradients), tvarová neurčitost (roughness), ozvěny (echoes), prázdno (void), jednoduchost a vnitřní klid (simplicity and inner calm) a neizolovanost (not-separateness). Alexander ve své práci klade velký důraz na teorii „silných center“, která definuje jako druh prostorové koncentrace, uspořádaná ohniska nebo místa s intenzivní aktivitou – např. zajímavý okenní otvor, dobře umístěný prodejní stánek, přívětivě koncipovanou budovu či městskou čtvrť, jež je dobře funkčně propojená a udržovaná.
Vnořená centra.
Teorii center zobrazuje Alexander na listu papíru s tečkou. Je možné říci, že celý list papíru je centrum a také tečka na papíře je centrem. Zároveň však vznikají sekundární typy center – prstenec kolem tečky, čtyři potenciální obdélníky – dva horizontální a dva vertikální, čtyři vepsané obdélníky, paprsky vybíhající diagonálně. Pokud sečteme všechna potenciální centra, můžeme se dostat až na číslo 20 – a to jen s listem papíru a jedinou tečkou.
Hanno-Walter Kruft uvádí ve své knize Dějiny teorie architektury od antiky po současnost: „Praktickým projevem Alexanderových vysokých teoretických nároků jsou skromné, ne však nesympatické realizace, jako je například Linz Café (1981). Manifestová publikace této jen dočasné dřevěné stavby s jeho nárokem na alternativu jasně ukazuje rozpor mezi ideou a realitou. Je však celkem možné, že Alexanderovo myšlenkové východisko se ukáže být důležitým fermentem nového chápání architektury.“
Nikos Salingaros
Nikos Angelos Salingaros je známý svými pracemi o teorii architektury a urbanismu. Předkládá alternativní přístup k architektuře, který více reflektuje lidské potřeby, pocity a očekávání. Byl blízkým spolupracovníkem architekta Christophera Alexandera. Jeho hlavní přínos spočívá v zavedení pojmu „strukturální řád“, kterým popisuje komplexní systémy složené z úzce propojených subsystémů v mnoha odstupňovaných měřítcích, hierarchicky členěných až do úrovně struktury materiálu. Dívá se na objekty z různých epoch a snaží se zjistit, co mají společného. Salingaros definuje následující tři zákony strukturálního řádu:
- „Řád malého měřítka“, vytvářený párem kontrastujících prvků, které jsou v neustálém vyváženém napětí.
Řád malého měřítka. Rytmus kontrastních prvků, které se vzájemně definují a vytváří vyšší celek.
- „Řád velkého měřítka“, který se objeví, když se vzdálené prvky dostanou do vzájemného vztahu redukujícího entropii.
Řád velkého měřítka. Jednotlivé elementy jsou vzájemně uspořádány.
- „Přirozená hierarchie měřítek“, jež vzniká, když je malé měřítko propojeno s velkým, a to pomocí odstupňovaných měřítek. Salingaros doporučuje, aby poměr (měřítko) mezi jednotlivými vnímatelnými částmi nebyl větší, než dvoj- až trojnásobek. Později tento poměr zjednodušil jako přibližný násobek 2,7, tj. přirozeného logaritmu e = 2,7, objevujícího se také u různých přírodních útvarů.
Přirozená hierarchie měřítek. Plán města.
Strukturální řád přestává fungovat, pokud neexistuje malé měřítko (ornament, textura), dále pak s velkým rozdílem mezi měřítky (větším než trojnásobek), nebo existencí takových měřítek, jež neumožňují přehledné odstupňování. Strukturální řád nalézáme také ve všech přírodních soustavách – stejně velká zvířata si konkurují, kdežto různě veliké druhy na sobě závisí a doplňují se. [5]
Christopher Day
Christopher Day je britský architekt, který se věnuje navrhování budov podle ekologických a permakulturních principů. Hlavní důraz klade na podporu a vytváření genia loci. Minimalizuje znečišťování prostředí, podporuje úspory energií a snaží se o vytvoření zdravého prostředí, podporujícího zdraví těla a vyživujícího duši člověka. Vypracoval techniku tzv. consensus design, kdy se stavebníci stávají partnery architekta a vytvářejí společné dílo na základě konsenzu, tj. shody.
Christopher Day začíná svou práci základní otázkou – co dané místo potřebuje? Cílem je vytvořit takovou situaci, aby všichni účastníci prohloubili svou schopnost čtení krajiny. Nejdříve se dívá na to, co se tam fyzicky nachází, poté se místo zkoumá v kontextu doby, prociťuje, jakou místo vytváří náladu. Nakonec se ptá, co by nám sděloval duch místa, kdyby mohl mluvit. Poté se pracuje s klientem na hliněných modelech, umožňujících spoluvytvářet formu stavby. Vlastní výkresy se zpracovávají až v následných krocích celého procesu tvorby. V knihách Duch a místo – uzdravování našeho prostředí [7] a Consensus Design: Socially Inclusive Process [8] autor detailně popisuje celý proces a ukazuje jeho použití pro různorodé projekty – od individuálních domů až po ekovesnice.
Zájem o mikroklimatické podmínky zajistil starým stavbám sounáležitost s okolím.
