Vitální prostor v architektuře

Vycházíme z premisy stavební biologie, která architektonické prostředí vnímá jako entitu s neopomenutelným významem pro naše mentální, sociální a fyzické zdraví. Dlouhodobě sleduje jeho vlivy na člověka – v pozitivním i negativním smyslu. Jedním z výstupů
tohoto typu pozorování je tematizace kvality, kterou nazýváme vitalitu podporující architektonické prostředí – ta vychází z přesvědčení, že lze identifikovat a řízeně používat určité principy, které „oživují“ prostředí a přidávají (resp. zachovávají) mu vlastnosti prospěšné pro člověka. Lapidárně řečeno, vitalitu podporující architektonické prostředí má ve shodě s živou i neživou přírodou hodnotitelnou dimenzi, jejíž intenzita kolísá v závislosti na faktorech, které ji zakládají a bezprostředně ovlivňují.

Americký architekt rakouského původu Christopher Alexander ve své knize The Nature of Order : An Essay on the Art of Building and the Nature of the Universe nastiňuje způsob, jak můžeme vnímat vitalitu i v tzv. „neživé přírodě“. Uvádí to na příkladu mořských vln, které jsou dle našeho obecného pohledu „neživé“. Pozorujeme-li z mořského břehu vlny, s jakou pravidelností, rytmikou působí na naše vědomí, a porovnáme-li pak tuto zkušenost s dojmem, který v nás zanechává pohled na vodní hladinu jakéhokoli uměle vybudovaného bazénu, jsme schopni následně analyzovat vliv na naše celkové rozpoložení.

Ptejme se: které vlnění vnímáme jako více živé? Které vlnění v nás vyvolává více harmonie, pocitu vnitřního klidu nebo pocitu senzorického vyživení? Kde máme silnější pocit duševní a fyzické pohody? Kde pociťuji větší propojení se sebou samým? Stejnou komparaci můžeme provést třeba i v případě hodnocení laminátové a dubové podlahy. U které z nich vnímáme více takto pojaté „živosti“? Která z nich je bližší přirozenosti člověka? Americký teoretik architektury Nikos Salingaros navrhuje položit si otázku: Kde se cítím více živý? V duchu takto položené otázky přemýšlejme nad celkovým pojetím práce s prostředím; takto pojatou analýzu můžeme samozřejmě testovat nejen
u materiálu, ale též u interiéru a exteriéru budov nebo rozsáhlejších urbanistických celků, a tak objevovat fenomén architektonického prostředí podporujícího vitalitu.

Zájem o vitalitu v architektonickém prostředí prochází v různých formách a v různé intenzitě evropskou i mimoevropskou architektonickou tradicí. V moderní odborné rozpravě bylo téma architektonického prostředí podporujícího vitalitu řešeno zejména v teoretických textech Christophera Alexandera, Nikose Salingarose, Stephena Kellerta a Christophera Daye. S některými spřízněnými principy se můžeme také setkat v tzv. organické architektuře a stavební biologii.

Christopher Alexander

Architekt Christopher Wolfgang Alexander byl emeritním profesorem na univerzitě v Berkeley v Kalifornii. Ve svém teoretickém díle A Pattern Language : Towns, Buildings, Construction popsal praktický architektonický systém, založený na tzv. jazyku vzorců (pattern language), který kodifikuje praktická řešení architektonického prostoru, dlouhodobě se historicky vyvíjející v závislosti na biologických predispozicích člověka, společenských zvycích a lokálních geografických a klimatických podmínkách. Kniha poskytuje podrobnou metodu pro práci architekta – od urbanistického řešení přes návrhy budov až po interiéry. Rozlišuje 253 položek (patterns), např. č. 21 „limit čtyř pater“, č. 25 „přístup k vodě“, č. 33 „noční život“, č. 41 „pracovní komunita“, č. 57 „osvětlení místnosti ze dvou stran“, č. 63 „tanec v ulicích“, č. 103 „malá parkovací místa“, č. 127 „gradace intimního prostoru“, č. 161 „osluněná místa“, č. 204 „tajná místa“. Vzorce spolu hierarchicky i funkčně konvenují a při tvorbě je možné se jimi inspirovat.

Limit čtyř pater (č. 21).

Malá místa pro parkování (č. 103).

Hlavní Alexanderovo dílo The Nature of Order : An Essay on the Art of Building and the Nature of the Universe se skládá ze čtyř částí – v nich nabízí antropocentrický pohled na architekturu, kde lidské vědomí (ve smyslu mentálním i estetickém) hraje ústřední roli. Alexander představuje alternativu, ve které je „každá část, každá stavba, každá ulice a každá zahrada živá“. Úspěšně se snaží o uchopení elementárních principů tradiční architektury. Nabízí porozumění tomu, co vytváří život, krásu a funkčnost v budovách a městech. Poukázal na tzv. jazyk forem (form language), který obsahuje geometrická pravidla, pomocí nichž se skládají jednotlivé architektonické prvky. Jazyk forem je vizuální, tektonický, tradičně vznikající z dostupných materiálů a lidského užívání. Rozdílný jazyk forem odpovídá rozdílným architektonickým tradicím nebo stylům. Ne všechny formy jsou adaptivní
k pozitivnímu lidskému vnímání. Každý adaptivní tvořivý proces kombinuje jazyk vzorců a vitální jazyk forem, jinak nevyhnutelně vzniká cizorodé prostředí.

V knize definuje 15 principů živého prostoru, jimiž (dle překladu od Horáčka) jsou – odstupňovaná měřítka (levels of scale), silná centra (strong centers), okraje (boundaries), střídavé opakování (alternating repetition), pozitivní prostor (positive space), dobrý tvar (good shape), lokální symetrie (local symmetries), hluboké propojení a dvojznačnost (deep interlock & ambiguity), kontrast (contrast), pozvolné přechody (gradients), tvarová neurčitost (roughness), ozvěny (echoes), prázdno (void), jednoduchost a vnitřní klid (simplicity and inner calm) a neizolovanost (not-separateness). Alexander ve své práci klade velký důraz na teorii „silných center“, která definuje jako druh prostorové koncentrace, uspořádaná ohniska nebo místa s intenzivní aktivitou – např. zajímavý okenní otvor, dobře umístěný prodejní stánek, přívětivě koncipovanou budovu či městskou čtvrť, jež je dobře funkčně propojená a udržovaná.

Vnořená centra.

Teorii center zobrazuje Alexander na listu papíru s tečkou. Je možné říci, že celý list papíru je centrum a také tečka na papíře je centrem. Zároveň však vznikají sekundární typy center – prstenec kolem tečky, čtyři potenciální obdélníky – dva horizontální a dva vertikální, čtyři vepsané obdélníky, paprsky vybíhající diagonálně. Pokud sečteme všechna potenciální centra, můžeme se dostat až na číslo 20 – a to jen s listem papíru a jedinou tečkou.

Hanno-Walter Kruft uvádí ve své knize Dějiny teorie architektury od antiky po současnost: „Praktickým projevem Alexanderových vysokých teoretických nároků jsou skromné, ne však nesympatické realizace, jako je například Linz Café (1981). Manifestová publikace této jen dočasné dřevěné stavby s jeho nárokem na alternativu jasně ukazuje rozpor mezi ideou a realitou. Je však celkem možné, že Alexanderovo myšlenkové východisko se ukáže být důležitým fermentem nového chápání architektury.“

Nikos Salingaros

Nikos Angelos Salingaros je známý svými pracemi o teorii architektury a urbanismu. Předkládá alternativní přístup k architektuře, který více reflektuje lidské potřeby, pocity a očekávání. Byl blízkým spolupracovníkem architekta Christophera Alexandera. Jeho hlavní přínos spočívá v zavedení pojmu „strukturální řád“, kterým popisuje komplexní systémy složené z úzce propojených subsystémů v mnoha odstupňovaných měřítcích, hierarchicky členěných až do úrovně struktury materiálu. Dívá se na objekty z různých epoch a snaží se zjistit, co mají společného. Salingaros definuje následující tři zákony strukturálního řádu:

„Řád malého měřítka“, vytvářený párem kontrastujících prvků, které jsou v neustálém vyváženém napětí.

Řád malého měřítka. Rytmus kontrastních prvků, které se vzájemně definují a vytváří vyšší celek.

„Řád velkého měřítka“, který se objeví, když se vzdálené prvky dostanou do vzájemného vztahu redukujícího entropii.

Řád velkého měřítka. Jednotlivé elementy jsou vzájemně uspořádány.

„Přirozená hierarchie měřítek“, jež vzniká, když je malé měřítko propojeno s velkým, a to pomocí odstupňovaných měřítek. Salingaros doporučuje, aby poměr (měřítko) mezi jednotlivými vnímatelnými částmi nebyl větší, než dvoj- až trojnásobek. Později tento poměr zjednodušil jako přibližný násobek 2,7, tj. přirozeného logaritmu e = 2,7, objevujícího se také u různých přírodních útvarů.

Přirozená hierarchie měřítek. Plán města.

Strukturální řád přestává fungovat, pokud neexistuje malé měřítko (ornament, textura), dále pak s velkým rozdílem mezi měřítky (větším než trojnásobek), nebo existencí takových měřítek, jež neumožňují přehledné odstupňování. Strukturální řád nalézáme také ve všech přírodních soustavách – stejně velká zvířata si konkurují, kdežto různě veliké druhy na sobě závisí a doplňují se. [5]

Christopher Day

Christopher Day je britský architekt, který se věnuje navrhování budov podle ekologických a permakulturních principů. Hlavní důraz klade na podporu a vytváření genia loci. Minimalizuje znečišťování prostředí, podporuje úspory energií a snaží se o vytvoření zdravého prostředí, podporujícího zdraví těla a vyživujícího duši člověka. Vypracoval techniku tzv. consensus design, kdy se stavebníci stávají partnery architekta a vytvářejí společné dílo na základě konsenzu, tj. shody.

Christopher Day začíná svou práci základní otázkou – co dané místo potřebuje? Cílem je vytvořit takovou situaci, aby všichni účastníci prohloubili svou schopnost čtení krajiny. Nejdříve se dívá na to, co se tam fyzicky nachází, poté se místo zkoumá v kontextu doby, prociťuje, jakou místo vytváří náladu. Nakonec se ptá, co by nám sděloval duch místa, kdyby mohl mluvit. Poté se pracuje s klientem na hliněných modelech, umožňujících spoluvytvářet formu stavby. Vlastní výkresy se zpracovávají až v následných krocích celého procesu tvorby. V knihách Duch a místo – uzdravování našeho prostředí [7] a Consensus Design: Socially Inclusive Process [8] autor detailně popisuje celý proces a ukazuje jeho použití pro různorodé projekty – od individuálních domů až po ekovesnice.